Jak připravit domeček a hnízdiště pro včely samotářky?
Kromě včely medonosné existuje u nás přes 600 dalších druhů včel, které jsou nazývány samotářky. Včela medonosná žije ve společenství matky, dělnic a trubců, zatímco samotářky žijí po oplození samy. Obývají různé přírodní dutiny a mohou také využívat uměle vyrobená hnízdiště, která připomínají přirozené úkryty.
Mezi samotářky patří například hedvábnice, pískohrabky, ploskočelky, chluponožky, vlnařky, dřevobytky, drvodělky, kyjorožky, zednice, čalounice, zdobenky a stepnice. Tyto druhy jsou rozděleny do šesti čeledí podle vědců. Existují však i druhy parazitické, které navštěvují hnízda hostitelských druhů a kladou svá vajíčka do již připravené potravy. Larva těchto druhů se následně rychle vyvíjí a konzumuje vajíčko hostitelského druhu i připravenou potravu. Sem patří například ruděnky, nomády a zdobnice.
Samotářky nevytvářejí včelí med ani vosk, ale jejich přítomnost na zahradě je důležitá pro opylení květů a přináší zajímavé pozorování. Kromě dalších potřebných faktorů, jako je klid a dostatek potravy, je lze přilákat na zahradu stavbou a správným umístěním speciálního hnízdiště.
Samotářské včely, které většinou mají jednu generaci ročně,
se líhnou na jaře. Nejprve se vylíhnou samečci a poté samičky. Samičky si samy
postaví hnízdo a starají se o potravu pro larvy. Poté uhynou.
Samotářské včely hnízdí v hotových válcovitých dutinách v dřevě nebo ve slunné
půdě.
Pro hnízdiště jsou vhodné trubičky z rákosu různých průměrů. Stébla můžeme
obkreslit ostrým nožem blízko kolínka a odlomit. Tím získáme hladký řez, což je
důležité pro přijetí včelami. Kolínko slouží jako zadní část hnízdiště. Svazek
10–20 stébel různých průměrů poskládáme podle přední strany a upevníme gumou,
malířským páskem nebo nejlépe drátem . Stejně tak můžeme využít i loňské lodyhy
křídlatky sachalinské, pokud roste u nás. Ty nabízejí ještě větší průměry
stébel.
Svazky rozmisťujeme venku pro jarní druhy v období mezi březnem a dubnem, nebo
později pro druhy letní. Můžeme je umístit pod střechu, do přístřešku, na
zahradu nebo kolem budovy. Lze je také umístit do větších plechovek od konzerv,
na balkon a podobně. Doporučuje se umístit je s orientací od východu do západu,
ne na sever nebo na přímé slunce. Někdy můžeme stébla umístit do svazu na
střídavém přístupu z obou stran.
¨Vyzkoušet také můžete trubičky na pyrotechniku o průměru 8
mm a délce 25 cm. Po rozlomení na půl se zadní část trubičky pevně zacpe kousky
jemného papíru, který je běžně k dispozici v každé domácnosti. Hladká přední
část se pak použije jako hnízdiště. Tyto trubičky jsou tvrdé, čímž brání
hnízdním parazitům, avšak umožňují výměnu vzduchu. Trubičky vyrobené z plastu
nejsou vhodné, protože v nich hnízda plísní. Další možností jsou tunely o různém
průměru vyvrtané do dřeva s hladkými stěnami, avšak nelze je kontrolovat. Je
vhodné, aby měly dočasné ploché kryty na zadní straně pro příležitostné
vyčištění. Domy pro včelí hnízdiště zakoupené v obchodě mají příliš krátké
dutiny. Ideální jsou dřevěné hnízdiště z oboustranně žlábkovaných prkének, která
se spojí s hnízdními dutinkami. Vzniklý blok musí být uzavřen na zadní straně,
aniž by tam byly malé mezery pro pronikání parazitů. Výhodou je možnost snadné
kontroly na parazity a třídění kokonů.
Oplozená samička zednice vyhlédnutou dutinu vyčistí a začne na zadečku nosit pyl
a v medném volátku nektar, ze kterých u dna hnízdní dutinky vytvoří směs.
Zednice mají tendenci mít suchou směs. Na tuto směs položí vajíčko a dutinu
uzavře přepážkou z půdy a slin. Staví jednu buňku každý den, dokud je velikost
dutinky dostatečná. V našich stéblech o délce asi 12 cm obvykle bývá 6 až 7
buněk. Oplozená vajíčka se kladou na zásoby 3 až 4 spodních buněk, zatímco
neoplozená vajíčka se kladou na buňky blíže k východu hnízda. Samečci se z
neoplozených vajíček vylíhnou asi o tři dny dříve.
Pokud chceme mít podrobný přehled o stavu hnízd, můžeme
opatrně rozříznout stébla a vyjmout kokony do vhodné nádoby. Velké kokony
obvykle obsahují samičky a menší kokony, s výjimkou, obsahují samečky. Měl jsem
příležitost sledovat vylíhnutí malé samičky, když jí larvě sežrala potravu larva
kleptoparazita Cacoxenus indigator Loev, což je druh drozofily. Byl to první
záznam tohoto druhu u nás.
Včely zednice rohaté a rezavé nebo drvodělky začínají létat během květu javoru
mléče, meruněk a dalšího ovocí; čalounice pak od konce května do poloviny srpna.
Některé druhy jsou výrazně zbarvené a připomínají čmeláky, i když jsou menší.
Například drvodělka připomíná matku čmeláka, ale je zcela černá nebo fialová.
U čalounic najdeme hotová hnízda uzavřená hlínou nebo rostlinným materiálem.
Čalounice staví buňky z čerstvých rostlinných materiálů, protože mají
polotekutou směs pro krmnou larvám.
Pro každou samičku potřebujeme minimálně 2 tunely. První dutinku vyplní za
příznivého počasí asi za týden a poté hledá další. Pokud máme na stéble
zalepených předpokládaných 3 samiček, musíme upravit počet tunelů. Pokud samičky
nemají dostatek dutin v okolí, začnou hledat další dutiny po uzavření první.
Pokud máme nová hnízda a minuloroční kokony, můžeme zvýšit atraktivitu nových
hnízd umístěním kokonů na dno jednotlivých dutin. Musíme však dbát správné
orientace!
Po ukončení vývoje larev musíme chránit stébla před myšmi,
které by mohly zničit kukly.
První zájem o chov samotářek projevili američtí vědci (viz seznam použité
literatury), když zjistili, že některé druhy těchto včel dokonale opylují
vojtěšku setou a umožní tak její efektivní pěstování pro semena. V 80. letech
minulého století jsme i ve Výzkumném ústavu pícninářském v Troubsku chovali
čalounici mateřídouškovou v hnízdištích s oboustranně žlábkovanými prkénky, aby
splnila stejný účel jako v USA. Později jsme se podíleli na množení šedosrstky
tolicové, která hnízdí v zemi a vyskytuje se na vojtěšce. Tuto včelu jsme
množili především v semenářských závodech. Avšak v 90. letech se celkově snížila
plocha pěstované vojtěšky pro semena u nás a na opylování menších ploch se
začaly využívat záměrně chovaní čmeláci zemní.
Z časopisu včelařství RNDr. Vladimír Ptáček
