Historie včelařství

Stáří naší včely medonosné bylo podle paleontologických nálezů  určeno na přibližně 25 milionů let, přitom člověk Homo sapiens je na Zemi přibližně 100 000 let. Vzhled tehdejších včel se od vzhledu dnešní včely medonosné příliš nelišil.

Lidé rychle pochopili, že divoké včely žijící původně v dutých stromech, výklencích skal a jiných chráněných dutinách, mu mohou přinášet užitek. Na jedné malbě ve španělské jeskyni Bicorp poblíž Valencie můžeme vidět postavu ženy, která obletovaná včelami vytahuje z dutiny ve skále plást.

Nejstarší kreslený doklad o tom máme z doby paleolitické asi před 15 000 lety. Jde o kresbu z Pavoučí jeskyně (Cauveas de la Arana) nacházející se u vesnice Bicorp ve Španělsku. V Rekhmirově hrobce byla objevena kresba z roku 1450 př.n.l. znázorňují dvě postavy při odebírání medu z hliněných úlů - používají přitom kouř. Egypťané vyráběli úly v podobě hliněných válců, s jakými se můžeme dosud setkat na území dnešního Alžíru či Řecka.

Ve Slezsku u obce Cszarnowasy byla v roce 1901 v korytě řeky Odry nalezena velmi zachovalá brť, jejíž stáří se odhaduje na 1. stol. př.n.l. Brť byla cca 5m nad kořeny dubového kmenu, byla od něj odřezána a je uložena v Dzierzonově muzeu v Kluczborku. Nález dokladuje rozvinuté brtnictví v tomto období na území obývaném Slovany.

Včelaření domácí neboli zahradní prováděli tzv. včelníci a chovali včelstva většinou ve špalcích či klátech, méně pak v košnicích (ty byly totiž doménou zejména germánských obyvatelů.

Historie včelaření v Evropě

Nejdříve lidé vybírali náhodně objevená divoká včelstva, kterým brali med.  Stromy s divokými včelstvy si časem začali označovat.

Brť je vlastně zastřešený špalek s divokými včelami. Špalky s hnízdními dutinami si lidé přenášeli blíže ke svému obydlí. Díky lenosti brtníků vzniklo včelařství.

Klát je vylepšená Brť do vytvořili dvířka, aby se do ní lépe dostali. Každý rok pak včelaři vyřezali polovinu plástů.

Náročná výroba úlu z dutého kmene byla nahrazena slaměnými a prkennými úly. Vynález rámků, medometu a objev včelí mezery pak významně usnadnil medobraní.

Pro snazší přístup k rámkům včelaři vymysleli takzvané nástavkové úly. Nástavkové úly mají oddělitelná patra a dají se snadno rozebírat. Díky přístupu ze shora je práce se včelstvem, mnohem snadnější.
 

Časová osa vývoje včelařství: Náhodné vybírání včelích hnízd, brtnictví, špalkové včelaření, zadem přístupné úly, rozběrné dílo, nástavkové včelaření

Historie včelařství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku

Staří Čechové rádi pili medovinu, jak potvrzuje Kronika Dalimilova. Ve středověku se hojně vyvážely z Čech do okolních zemí med, vosk a medovina. Med se vyměňoval za sůl ve stejné váze. Včelaření se rozlišovalo na lesní a domácí.  Z lesního včelaření se musel odvádět pánům lesa poplatek ve výši jednoho groše za „úl“. Každý včelař v lese vyhledat příhodný strom, opatřit ho svým znamením a vydlabat v něm úl – brť a osadit včelami. Lesní dělníci museli včelaře podporovat, hájit lípy, javory, vrby, třešně a jiné stromy, na nichž měli včely pastvu, a nesměli se tyto stromy porážet. Karel IV. roku 1350 potvrdil diplomem Norimberským práva včelařská a jejich sdružení. Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti, cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Včelaři tenkrát mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní včelařský soud.

V roce 1697 dal Ferdinand z Ditrichsteinu cechu medařskému v Lipníku na Moravě, právo nosit korouhev, na jejíž jedné straně byl sv. Ambrož a na druhé straně Samson se lvem, kterému vězel v tlamě plást medu. Císař Josef II. omezoval cechy a i medaři přišli o svá starobylá práva. Včelaři řezali v lese stromy se včelstvy, a vozili si je domů. Prvním příbytky včel byly tedy kláty, tedy špalky, jde o nejstarší a původní úl. V tehdejších dobách byla daleko větší bezpečnost majetku a tresty za vyloupení včel byly mnohem přísnější. Znalost o včelím životě byla tenkrát malá a předcházela z otce na syna jako hluboké tajemství. Včelaři znali tenkrát trojí druh včel: královnu, dělnice a trubce, znali sbírání a usazování rojů, krmení hladových čeledí, vybírání medu, čistění medu a vosku a uměli dělat oddělky. Nakažlivé nemoci (hnilobu plodu) léčili zrušením nemocného včelstva, aby se nákaza nešířila. Med byl tenkrát jediným známým sladidlem v domácnosti. Užíval se i k vaření medoviny. Voskové svíce tím nejkvalitnějším svítidlem, zvláště v kostelích, prostým lidem musely stačit louče nebo svíce lojové.

Po 30-ti leté válce byl vosk přivážen z cizích zemí a med byl brzo v domácnostech nahrazen cukrem třtinovým a sirupem. Medovinu vytlačilo pivo a kořalka. P

Prkenné úly s tzv. rozběrným dílem, plásty jsou na dřevěných rámečcích, se prosazují od poloviny 19. století. Práci se včelstvy usnadnil vynález mateří mřížky, jenž odděluje plodiště a medník, do kterého mají přístup jen dělnice a ukládají tam zásoby. V minulých desetiletích se uplatňovaly úly rozdílné konstrukce, stojany i ležany, úly přístupné jen zezadu, kombinovaně nebo vrchem. V moderním včelařství se používají úly nástavkové, velikost vnitřního prostoru se mění přidáním nebo ubráním nástavku. Nejčastější rámkovou mírou je v Čechách 39×24 cm.

Včelařské cechy měly přísná pravidla, ale i četná privilegia, brtníci byli vážení a podporovaní i panovníky. Duté lípy nařídil chránit již Otec vlasti Karel IV,  v 18. století Marie Terezie osvobodila včelaře dokonce od všech daní. Dnešní Český svaz včelařů (ČSV) navazuje na práci Zemského ústředí včelařských spolků založených 1867 na Moravě a v Čechách v roce 1873.

V současnosti má Český svaz včelařů něco přes 50 000 členů, což je podobný počet jako mel v 30. letech 20. století, ještě v 90. letech to však bylo celých 80 000 včelařů a členstvo také výrazně stárne.

Včelařství je velmi specifickou lidskou činností. Oproti jiným odvětvím zemědělské výroby, kam vzhledem k produkci potravy patří, vyžaduje teoretické znalosti, cit pro přírodu, předvídavost.

Vývoj úlů a rámkové míry

Jak již bylo řečeno, včely původně žily v dutých stromech.. Včelaři stromy vyhledávali a med z nich odebírali.
Později kmeny se včelstvy poráželi a odvezli blíže k domovu. První úl byl stojan, včelař kláty připravil, vysekla do špalku dutinu. Přes dutinu uprostřed délky špalku přibil prkénko 4 palce široké, v němž vydlabal česno. Včelaři usazovali včelaři roje i do špalků vodorovně položených.

Další vývoj přinesl kruhová košnici. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly nevýhodu, že prohlídka včelstva nebyla možná bez porušení.

Roku 1853 vynalezl Jan Dzierzon, včelí dílo na trámečcích širokých 1 včelí palec a ¼ palce silných, které bylo možno z úlu vyjmout a zpět zase zavěsit. Tak vznikl úl „dzierzonský“.

Dzierzonův úl zdokonalil Baron Berlepsch, zvolil včelaření na “stojan“ jemuž dal tři patra a sestrojil pro něj rámky. Vynálezem rámků dostoupila rozběrnost díla svého vrcholu. Berlepsch rozdělil svůj stojan, uvnitř 9 ½ široký na 3 stejně vysoké díly, z nichž 2 spodní určil pro plodisko a třetí nejvyšší, 9 ¾ vysoký, pro medník a mezi oba tyto prostory vložil pohyblivou přepážku. Úl tento se nazýval „Berlepschův“.

Po Berlepschovi se o zdokonalení úlu pokusil Dathe. Místo 2 pater v plodisku udělal rámek 14 palců dlouhý a medník 14 ½ palce vysoký. Časem však poznal zbytečnost velkého medníku a snížil jej o polovici. Postavil tedy úl s dvojími rámky, velkými pro plodisko a malými pro medník.

V Americe sestavil Langstroth stojan, zvaný „americký“. Na její horní kraje nástavků se zavěšovaly rámky 10 ½ palce vysoké a 20 ½ palce široké (27,5 cm vysoké a 53,2 cm široké) a bylo jich v úle 10. Místo medníku se používali medné skříňky, které se postavily na rámky plodiska a mohly pojmout až 1 kg medu. Na podzim se medné skříňky odstranily a plodisko se přikrylo voskovaným plátnem a slaměnou rohoží. Včelstva v úlech Langstroth přezimovala velmi dobře, protože seděla na dlouhých plástech. Americký úl zdokonalil Mat. Hlinecký tím, že udělal jednu stranu pohyblivou a tak bylo možno plástve vybírat jak horem, tak i se strany.

V ČR však v té době se považoval dobře udělaný úl dzierzonský. Na základě úlů aLangstroth byl sestaven úl „Hospodář“, který zlepšoval americký úl tím, že byl rozložitelný ve všech částech, dal se tedy nastavovat nástavci v medníku. Mezi plodisko a medník se vkládala mateří mřížka, tenkrát nazývaná královská mřížka. Vyráběla se z plechu nebo drátu. Úl Hospodář se vyráběl i se slaměnými stěnami.

Po roce 1879 se začal rozšiřovat „divčák“ i „jednák“ Dzierzonův, dále úl Dathenův a později úl Garstungův. Velký počet rámků byl na závadu a zdržoval při práci, proto se vkládalo do plodiště několik celorámků 39 cm vysokých.

V roce 1903 byl zaveden úl s širokonízkým rámkem a o dva roky později bylo usnesením uskutečněno použití širokonízkého rámku míry 39 x 24 cm. Tím nebyla přijata míra Dzierzonova 38 × 22 cm, ani Gerstungova 41 × 26 cm, ani americká míra Langstrohtova 23 × 45 cm. Nově přijatá míra 39 × 24 cm byla jakýmsi kompromisem a stala se pro výrobce úlů rozhodující a trvalá. Během času tyto naše úly zdomácněly nejen v Čechách a na Moravě a Slezsku, ale i na dalekém jihu a v Německu. Tak vznikl úl, který byl nazván podle místa svého vzniku v Kolči pod staroslavnou Budči – „Budečák“. Zásuvným okénkem je možno plodiště i medník zúžit. V medníku je rovněž česno, kterým mohou vylétat trubci. Plodisková přepážka je opatřena mateří mřížkou.

V roce 1908 vznikl úl „Pražan“, který je na rozdíl od „Budečáku“ přístupný z boku i ze zadu na stavbu studenou nebo teplou, po oddělení medníku, je přístupný i horem.

Úl „zasouvák“ československý je vlastně úl Dadantův s širokonízkými rámky 39×24 cm vylepšený v zasouvákem s oddělitelným medníkem. Všechny díly jsou oddělitelné: dno, plodiště, medník i víko.

Vždy problematické a dosud stále je, zvolit si ten nejlepší typ úlu s nejvhodnější rámkovou mírou. Moderní úl je v podstatě dřevěná bedna, čtvercového nebo obdélníkového půdorysu, se speciálně upraveným dnem a s několika tzv. nástavky. Podle síly včelstva včelaři úly podle potřeby rozšiřují o další nástavky.